POSLEDNÍ SKAUT knírač malý černostříbřitý

O Erikovi aneb jak to začalo

Má posedlost němými tvářemi se datuje již od věku batolecího, kdy jsem byla zoufalou matkou odtrhávaná od všech možných psích i kočičích stvoření, která jsme na vychazkách potkávali. Neodradilo mě ani několik špatných zkušeností s ne příliš kamarádskými pejsky.

Má touha po zvířecím kamarádovi pokračovala zachraňováním opuštěných pejsků z ulice dlouho, až mi byl k narozeninám zakoupen alespoň křeček. Mé "hlodavčí" období trvalo do puberty, kdy jsem již vedla statistiku odchovů a váhových přírůstků dědečkových králíků, a své morče učila přivolání a podávat pac. Skon mého cvičeného miláčka obměkčil mé rodiče natolik, že padlo kýžené rozhodnutí - v mých 15 letech mi bylo dovoleno zakoupit prvního pejska. O rase nebylo sporu, v naší rodině se vyskytovali hojně psi plemene knírač, s velkou kníračkou svého strýce jsem i vyrůstala. Kvůli velikosti bytu jsme však s rodiči zvolili raději knírače malého. A tak jednoho zářijového dne 1990 do odiny přibylo štěně knírače malého P+S ERIK VĚČNÝ RIVAL od chovatelky p Fialové z Prahy. V té době byl malý kníračslužebním plemenem, proto museli chovní jedinci skládat zkoušky z výkonu, což zaručovalo dobré povahové vlastnosti štěňat. Erikův průkaz původu se skvěl také vystavními tituly a já už ho viděla s medailemi kolem krku.

Náš Erik mé představy předčil. Nestal se sice šampiónem kvůli své malé výšce (měl 30cm), ale získal čistý bonitační kód (00/4A/555), na výstavě byl vždy výborný, složil zkoušky ZMMP, ZMP 1, byl pipraven i na ZMP 2, jejímuž složení nám zabránil můj nástup na vysokou školu. Stal se také otcem 10 štěňátek.

Erik byl tím, kdo mi dal poznat povahu tak typickou po malé knírače, psí povahu do které jsem se zamilovala. Ne nadarmo jsou malí knírači nazýváni "malý psi s velkým srdcem", můj Erik toho byl živým důkazem. Byl pohodář, kamarád, absolutně vyrovnaný, nebál se nikoho a ničeho, bránil mě i moje věci, ale na nikoho by neutočil bezdůvodně.

Knírači jsou pejsci dominantní, tvrdohlaví, mají osobnost, nejsou pro každého, nemůžou být ozdobou gauče, potřebují zaměstnat, pak jsou skvělími společníky, partnery, ne pouhými domácími mazlíčky.

To vše jsem poznala s Erikem. Jeho srdíčko dotklouklo 4.sprna 2006 a já ztratila nejen psího přítele, ale i důvěrníka v těžkých chvílích. Snad někde v psím nebi honí šupáky a mlsá dobroty, jak to měl vždy rád.